67CD - Eclectic Maybe Band - The Blind Night Watchers' Mysterious Landscapes - CD plus download

Reviews

This is a rare and tough medium; a band that improvises but makes it sound as if it’s shifting between composed and improvised material, maintaining a musical logic and not afraid of riffs, solos and melodies – and it’s very well recorded.  Based in Belgium (the redoubtable Guy Segers is their bassplayer) they deploy bass, drums, guitar, keyboard, horns and electronics tidily and with imagination. An endangered species of music and of musicians. Save the Rock Improvisers! - ReR Megacorp

 

 

Among other positive opinions, UK-based Discus Music cranks out one audiophile quality album after another. The experimental label does not cut corners, and taking into consideration the disparate soundstages, tonal attributes and instrumentation, the music often simulates 3D-like sonic characteristics. These factors also come in handy when demoing stereo equipment at your local high-end dealer. Otherwise, The Eclectic Maybe Band created these gems via an instantaneous compositional approach, where jazz meets rock, and musical syntaxes possibly emanating from distant galaxies. 
The musicians wave their magic wands during these semi-structured and largely improvised tracks compiled with amorphous sound-shaping additives, free jazz, sharp contrasts, blossoming progressions, subliminal EFX backwashes and disquieting panoramas. But subtle surprises appear throughout. For instance, on "Gradual Assistance" drummer Dirk Wachtelaer's silvery cymbal swashes spawn a sense of urgency amid glowing timbral qualities that shadow Guy Segers simple bass line and Roland Binet's supple flute work. Although the plot takes a 360-degree turn on the following track, "Second Permission Secrete," where a loping, laisse faire groove generated by the drummer's sweeping, pulsating brushes and Catherine Smet's clement synth. 

"Gobsmacked Distraction" starts with Smet's carnival-like organ vamp and free jazz piano choruses atop the drummer's peppery support; Seger's nimble bass notes, and a sped up jazz rock motif, lead to multiple conversations taking place in unison. But Delville once again plays the devil's advocate due to his frenzied and slashing e-guitar licks. Moving forward, the band chooses a different strategy with "Suppot Provisoire," which is improvised atop Wachtelaer's medium-tempo backbeat, and radiated by his crisp hi-hat pulse and snappy snare drum hits. Add Binet's jazzy flute soloing, Smet's punctuated comping, Segers melodic passages and the band generates a cheery vibe. Even though it's improvised, the musicians' telepathic interaction infers a well-rehearsed composition. 
There are tracks containing mystical flutes, bizarre samples, and oddball electronics permutations, as each piece iterates a distinct story that never sounds the same on subsequent listens. Hence, the quality quotient and a little trickery help generate an invigorating music phenomenon, tinted with kaleidoscopic overtones and detailed subplots. - Glenn Astarita - ALL ABOUT JAZZ

 

 

 

An outerlimits excursion by astro travelers and gifted musicians from several prized members (or former members) of Univers Zero, Pablo’s Eye, The Wrong Object, Morton Fork Gang, and much more. You know this will be special. In short, it is elsewhere and otherwise, in a set of nine improvised compositions that spy on the other side of your brain, cheat the usual adjectives, and defy any musical boundaries. This project was put together by Guy Segers (bass, sampler) who has a resume the size of Europe with bands such as Univers Zero, Present, , Uneven Eleven, Galileo’s Left Wing, and so many more, including even live shows with X-Legged Sally. He made sure he chose musicians who knew at least one other person in the band. Many of the artists had worked together before. For example Morton Fork Gang has Guy Segers and Joe Higham. The remaining members of the band show further collaborations. Dirk Wachtelaer (drums) also played in Galileo’s Left Wing, Vanishing Pictures, Pablo’s Eye, and Moving Tones. Michel Delville (electric guitar) has been a mainstay in Doubt, Machine Mass Trio, and The Wrong Object, and more). Joe Higham (electronics, soprano saxophone, duduk) has played with Combo Belge, and Chris Menten Jazz Van. Roland Binet (flute, tenor sax) has worked with Guy in other projects and also shared the studio with Dirk, Michel, and Catherine Smet (keyboards) in Moving Tones. The credits could go on forever with Guy and company. All interested should check out Guy Segers bandcamp page as it not only has many more songs from Eclectic Maybe Band, not on this CD, but a grand array of music under the “downloadable music” page.

 

Eclectic Maybe Band came together in one day, under the direction of Guy, and in that day, they simply just started playing on the count of 1-2-3-4. No preplanning of what to play, how to play, or how long to play. It sounds as if much of it was composed, but that is the long experience each of the artists have in musical creation. It is also the smart editing and mixing that Guy did after this eventful day. Guy spent unknown hours, over a period of time, taking the music pieces and sculpting them and giving even more life to them. So he arranged the creations after the fact. The complexity and thought behind all that can never be truly known by anyone except Guy. And then Mr. Pierre Vervloesem (X-Legged Sally, FES, solo, and many wondrous guest spots on a huge list of other artists) put the final icing on the cake, with his fine skill at mastering. The extra nice glossy gatefold digipak features cover painting “Interstellar Space” by Silena Lena. This alone illustrates the music in a visual way.

 

‘Pluie Étanche’ (track one) swings open the alien blackhole as to invite anyone with a seed of gumption to partake. Fear not, as each piece brings peace and stellar resolve to the soul. Where will the music take you next? The answer is to spectacular regions, other galaxies, and extrinsic zones. With a brilliant balance of sparseness, space, collusion, mind melding, immense experience, and attentive ears to each other’s every nuance, you have a masterpiece of involvement that anyone would be lucky to hear, if you will take the time. ‘The Blind Night Watchers’ Mysterious Landscapes’ is not only the ideal title for the nine compositions presented, but paired with intrepid territory here, it all becomes a beacon for music to come. This was surely what these musicians were deeply wanting to let loose. Exotic spacious free jazz exploration, shades of Lancaster/Lumley ‘Marscape’ , Gong’s ‘Shamal’, helpings of Steve Hillage, ghosts of a more interplanetary Paul Winter Consort, and all this is just a taste of the dimensions that are granted. This is on a very high level. As an old saying goes, great minds think alike. And even if they don’t, often times something unique and transcendent is born.  - LEE HENDERSON, ART ROCKIN

 

 

The Discus label is the brainchild of Martin Archer who will be well known to regular readers of ‘Acid Dragon’ from previous reviews. Martin’s prodigious effort in releasing his own music and supporting the music of others is well known and much appreciated. Further steps into the world of avant-garde are taken on Eclectic Maybe Band’s ‘The Blind Night Watchers’ Mysterious Landscape’ (Discus 67 CD) with the prolific Guy Segers, ex Present and Univers Zero on bass (see the astonishing range of music on his Bandcamp site) and an artist readers may be familiar with from his work for the Moon June label, Michel Delville on electric guitar (Machine Mass, The Wrong Object etc). After two atmospheric openers ‘Gradual Assistance’ with its gentle waves of cymbals and repetitive bass line, Ronald Binet’s otherworldly flute and snatches of Delville’s guitar appears almost melodic but this shape-shifting, largely improvised music is truly cosmic and ‘outer limits’ and is not for the faint-hearted. ‘Seconde Permission Secrète’ is more conventional in structure with an almost funky rhythm (quel surprise!), the bass becoming more explorative, Joe Higham’s sax making its decisive entry around half way in but soon engulfed by Delville’s coruscating electric lead amidst flourishes of piano and flute. After the ‘noise-fest’ that demarcates part of ‘E-Forks and Ornaments’ it is almost balsamic to hear Catherine Smet’s organ enter the fray on ‘Gobsmacked Distraction’ although all around her are frenzied washes of meandering bass, piano, sax, drums and ‘FX’ finished off with searing guitar. ‘Hidden Wave Variation’ is ambient by comparison with a jolly little folk melody within and some sublime doudouk from Higham and flute and piano verging on the pastoral. Wistful flute, hi-hat and snare, thoughtful bass lines sinew their way through ‘Suppôt provisoire’ but Smet’s piano motifs and Delville’s wailing guitar are not be denied. Higham excels with his jazz flute improvisations on album closer ‘Erased Evidence’ to sparse piano accompaniment and snappy drumming, the second time of the album the group hit something approaching a ‘groove’. Flute gives way to sax, Segers as energetic and enterprising as ever as some somnolent piano is overwhelmed by guitar, cymbals and eventually the piano itself as the agitation level increases- intriguing! - Phil Jackson, ACID DRAGON

 

 

 

Senza dubbio l’eclettismo che regala il suo nome alla banda risiede nello stile che fonde il rock progressivo che fa da trait d’union generale e da ispirazione primigenia, il jazz elettrico di Miles che riecheggia in molte tracce, l’improvvisazione libera (all’origine della creatività del disco), un pizzico di psichedelia e anni ’70, richiami agli anni ’80 (per questi ultimi, si ascolti l’incipit di Second Permission Secrete) e sprazzi di hard rock (come nella chitarra distorta, in dialogo però con una tromba quasi barocca, dello sfogo iniziale di E-Forks and Ornaments o come in alcuni momenti di Support Provisoire). Il leader, il bassista Guy Segers, attivo in Belgio, è anche il sound producer, ed è stato capace di mettere insieme, proprio nel senso letterale del com-porre, le idee nate dall’improvvisazione. Ha così amalgamato le avvolgenti tastiere (Catherine Smet), il suo sotterraneo e atmosferico basso, le incisive incursioni della chitarra elettrica (Michel Delville), i voli e le decorazioni dei fiati (Roland Binet al flauto e al sax tenore, Hoe Higham al sax soprano) e la batteria di Dirk Watchtealer. A farsi notare non è tanto una o l’altra delle nove tracce (nessuna in particolare risalta sulle altre), ma piuttosto il soundscape generale. Un soundscape che dà vita a un landscape misterioso, come correttamente mette in evidenza il titolo dell’album: il paesaggio di osservatori ciechi in una notte oscura, profonda e a tratti anche un po’ inquietante. **** - A G Bertinetto, Kathodik

 

 

 

Was macht eigentlich Guy Segers inzwischen, einstmals klang- und stilprägender Bassist von Univers Zero (und bisweilen bei Present), und zudem einer der Macher des belgischen Labels Carbon 7? Carbon 7 gibt es schon seit ca. 10 Jahren nicht mehr (zumindest gab es seit dem Jahre 2007 keine neue Veröffentlichung), und bei UZ ist Segers schon lange ausgestiegen. Aber, bisweilen greift er immer noch zum Bass, für Franck Balestracci z.B. (von dem man leider auch schon länger nichts mehr gehört hat), Gurumaniax (siehe "Psy Valley Hill"), Acid Mothers Guru Guru Gong, oder im Trio Uneven Eleven (mit Charles Hayward und Makoto Kawabata). Seit Kurzem (es ist nicht ganz klar, seit wann es das Projekt gibt), hat er zudem eine neue, eigene Gruppe. Oder, er ist zumindest einer der Köpfe der Eclectic Maybe Band, zu der auch Michel Delville (u.a. douBt, Machine Mass Trio, The Wrong Object), der schon erwähnte Franck Balestracci und Andy Kirk (auch einstmals bei Univers Zero) gehören. Kirk und Balestracci sind allerdings auf dem hier rezensierten Tonträger nicht zu hören.

 

Im Oktober 2016 spielte die oben angegebene Besetzung der Formation allerlei Material ein ("spontaneously composed" steht im Begleitmaterial des hier rezensierten Tonträgers), und "arrangements by Guy Segers). Im Frühling 2018 gibt es davon nun eine CD, erschienen bei Discus Music, und versehen mit dem komplizierten Titel "The Blind Night Watchers' Mysterious Landscapes". Das gut gefüllte Album kommt im platzsparenden, aber sehr elegant aussehenden Hochglanzpappfaltteil, in dem Discus nun schon seit Längerem seine CD verpackt.

 

Improvisierte Musik gib es hier zu hören, die allerdings erstaunlich rund und klangvoll dahin treibt. Allzu free oder wüst geht es nicht zu. Gut, bisweilen schon (man höre "E-forks and ornaments", oder "Gobsmacked distraction"). Meist wird aber farbig, vielseitig und virtuos musiziert, grooven die Klänge mal luftig, mal kantig voran, mal freiformatig tonbastelnd, mal rockig treibend (man höre z.B. "Second permission secrete", oder "Suppot provisioire"), mal jazzig swingend (im abschließenden "Erased evidence" z.B.), mal entspannter klangmalend (man höre "Hidden wave variation"). Allerlei Elektronik und Keyboardsounds sorgen für ein voluminöses Klanggefüge und füllende Hintergrundsounds, in denen sich die bisweilen sehr expressive E-Gitarre, der warm knurrende Bass, das hallend-kernige Piano, und elegisch bis jazzig hallend eine Flöte bzw. verschiedene Saxophone bewegen. Bisweilen (in "E-forks and ornaments" z.B.) sind auch menschliche Stimmen auszumachen (die aber wohl vom Sampler kommen).

 

Das Ergebnis sind ausladende, sehr abwechslungsreiche Nummern, die sich irgendwo im Grenzgebiet von Avantprog, Jazzrock, Free-Rock, Elektronik und freiem Klangbasteln bzw. -malen bewegen, und dabei sehr klangvoll und voluminös voran treiben. Mit der Musik, die Segers früher oder Delville rezenter gemacht haben hat "The Blind Night Watchers' Mysterious Landscapes" eher wenig gemein, kommt die Musik doch freier und unstrukturierter daher (vor allem im Vergleich zum Kammerrock von Univers Zero). Gewisse klangliche Bezüge und geistige Verwandtschaften lassen sich aber erkennen, und es sollten wohl vor allem diejenigen an progressiven Klängen interessierten Leser zum Kundenkreis für die Musik der Eclectic Maybe Band gehören, die die Hervorbringungen der früheren Projekte der Protagonisten schätzen.

Gemastert hat das Ganze übrigens Pierre Vervloesem. Stark! - ACHIM BREILING, BABYBLAUE ZEITEN

 

 

A distanza di oltre quarant’anni dagli oscuri e minacciosi Univers Zero, Segers continua a esplorare territori musicali ignoti. Lo fa in compagnia di connazionali, a esclusione del britannico Higham e della produzione, anch’essa d’oltremanica, quella dell’etichetta fondata da Martin Archer e Mick Beck. Il sestetto riesce in questa sua prima uscita a ottemperare alla perfezione la mission della Discus, che vanta un raggio d’azione assai spericolato: dal rock al jazz, dall’elettronica all’improvvisazione. Coordinate seguite tutte contemporaneamente da questa band del possibile. Talvolta si è nei paraggi del Davis più elettrico e visionario, talora il sound devia verso i lidi della California più acida; in altri momenti sono le tipiche cupe atmosfere zeuhl a prevalere, seguite da momenti più riferibili all’improvvisazione jazzistica, per esempio in Gobsmacked Variations, oppure da paesaggi elettroacustici più astratti (Pluie Étanche), in un continuo scivolamento di situazioni sonore, tra escursioni notturne e esplosioni di luce. Un succedersi non soltanto da un brano all’altro, ma che si ritrova anche all’interno di ogni singola improvvisazione/composizione, poiché, stando a quanto riportato nelle note, tutto è stato spontaneamente composto in studio e successivamente arrangiato da Segers in fase di post-produzione. Certo, resta difficile credere che davvero la musica che qui si ascolta sia stata improvvisata in studio. Dubbio legittimo, dopo l’ascolto di brani come il morbido electro-funk di Second Permission Secrete o di Hidden Wave Variation, che regala un commovente crescendo, dopo la lunga e meditata ruminazione al duduk. Ma con un gruppo così eclettico tutto è possibile. Forse. - MUSICA JAZZ

 

 

 

 Hoy se da la estupenda ocasión de presentar al sexteto belga ECLECTIC MAYBE BAND, el cual cultiva una mezcla muy particular de rock-in-opposition y avant-jazz que también se abre a afinidades con la electrónica y las teorías deconstructivas de la cámara posmoderna. El disco que tienen hoy en día en el mercado desde fines del pasado mes de febrero por vía del sello británico Discus se titula “The Blind Nights Watchers’ Mysterious Landscapes”. El personal de este talentoso y excelso grupo consiste en Roland Binet a la flauta y el saxofón tenor; John Higham, a los efectos electrónicos, el saxofón soprano y el duduk; Michel Delville, a la guitarra eléctrica; Guy Segers, al bajo y los samplers; Catherine Smet, a los teclados, y; Dirk Wachtelaer, a la batería. Sí, en efecto, así es, tenemos al bajo a uno de los integrantes históricos de esa entidad pionera del chamber rock llamada UNIVERS ZÉRO así como al genial guitarrista que integra colectivos muy interesantes de la última avanzada progresiva como son MACHINE MASS, DOUBT y THE WRONG OBJECT. El material aquí registrado fue grabado en el 2 de octubre del año 2016 en el Dé Studio de la localidad belga de Asse, en base a procesos de composición espontánea de todos los músicos participantes: a partir de lo allí creado, las labores de edición y de mezcla fueron realizadas por Guy Segers (a la  sazón, uno de los propulsores iniciales de este proyecto), mientras que la masterizació ulterior fue hecha por Pierre Vervloesem. El ambicioso talante artístico de la propuesta musical de la ECLECTIC MAYBE BAND se realza con el empleo del cuadro de Silena Lena Interstellar Space para la portada. Bueno, vayamos ahora a los detalles sonoros del disco en cuestión, ¿vale

 

 

Con la dupla de ‘Pluie Étanche’ y ‘En Absence D’Action’, el disco comienza a lo grande con frontales muestras de agudeza creativa: 11 minutos de magia vanguardista en las cuales el ensamble exhibe una ingeniosa confluencia de climas oníricos, cadencias libres y sombrías atmósferas surrealistas. ‘Pluie Étanche’ comienza con unos parcos golpes en los platillos seguidos por un imponente redoble casi marcial que pone en marcha un despliegue de tensas deconstrucciones que, por alguna extraña razón, se adentran en parajes etéreos absorbidos por un misterioso candor. En medio de las columnas respectivamente edificadas por el groove de la batería y los abordajes del piano, los demás instrumentos van haciendo sus aportes con un clima de libertad que busca establecer algún punto de diálogo mientras el asunto va transcurriendo con misteriosa elegancia. ‘En Absence D’Action’ sigue ahondando en las huellas de lo etéreo para hacer que el predominio de lo misterioso se adentre concienzudamente en lo sombrío. Casi como si se tratara de un paisaje de una agradable tarde primaveral en el Purgatorio, los protagónicos enclaves de la flauta, el saxofón y el sintetizador se encauzan por una ambientación flotante cuya serenidad exterior no oculta del todo la ansiedad metafísica que late con solvente expresividad en un no muy derruido trasfondo. Es como un interludio de una pieza de alguno de los cuatro primeros álbumes de UNIVERS ZÉRO que ha pasado por una cirugía krautrockera bajo los auspicios de CLUSTER. Cuando llega el turno de ‘Gradual Assistance’, el ensamble está preparado para explorar el aún más bizarro terreno de un free-jazz remodelado bajo la lógica de la musique concrète en su faceta más traviesamente dadaísta. El armazón adquiere un foco más vitalista poco antes de llegar a la frontera del tercer minuto y medio, lo cual inicia el remolque hacia un estupendo crescendo dirigido por la dupla rítmica mientras el piano se encarga de enfatizar ciertas cadencias y la guitarra se regodea en ácidas capas psicodélicas. ‘Second Permission Secrete’ se orienta hacia un fulgor sonoro definido dentro de unas pautas enmarcadas a medio camino entre el nu-jazz y el krautrock electrónico. La guitarra de Delville sale rampante al frente por primera vez mientras el bloque instrumental aprende a acostumbrarse a ceñirse a un esquema rítmico cerebralmente estructurado. Tenemos en la secuencia de estas dos piezas sendos un continuado punto culminante del repertorio. 

 

 

El primer tema pretenciosamente largo del disco es el que se llama ‘E-Forks And Ornaments’ y dura poco menos de 10 ½ minutos. Todo comienza con desgarradores riffs filudos de la guitarra y belicosos arranques de la batería, articulándose a lo largo del camino una confluencia entre los estándares intrépidos de HONEYELK, HENRY KAISER y los HENRY COW de la etapa 75-78 para lo que ha de erigirse como el primer cuerpo temático de la pieza. El segundo cuerpo tiene una estructura más reconocible, enfilándose hacia una ambientación agria y tenebrosa que suena a algo así como una partitura perdida de PRESENT reciclada por un combo de músicos de DOUBT y MASSACRE. Más largos son aún los dos siguientes temas, los cuales responden a los títulos de ‘Gobsmacked Distraction’ y ‘Hidden Wave Variation’, respectivamente (11 minutos y casi 12 ¾ minutos de duración, respectivamente). En el caso de ‘Gobsmacked Distraction’, tenemos una elaboración de climas combativamente aleatorios en perfecto alineamiento con la ideología descoyuntada del free-jazz, aunque late allí el vigor rockero de forma permanente bajo la consigna indicada por la  batería de Wachtelaer. Este señor maneja sus tambores y platillos con un nervio fulguroso mientras la guitarra, el saxofón y el teclado perpetúan sus agresivas discordias dentro de un caos supervisor que garantiza que la tensión sostenga una unificación a través de sí mismo. Por su parte, ‘Gobsmacked Distraction’ decide empezar con un talante sigiloso por vía de sucesivos pasajes de saxo y flauta que ostentan un extraño lirismo, todo ello mientras el bajo exhibe bases distorsionadas sumamente etéreas. Este extenso preludio se encarga de agitar las cosas no para motivar los fundamentos de una explosividad exultante y sumamente neurótica como la que signó a la pieza precedente sino para abrir la puerta al sereno motif recurrente de piano sobre el cual girará buena parte de la segunda sección de la pieza, una sección gestada por una espiritualidad contemplativa: lo lírico se amplía  y refuerza. Así las cosas, el ensamble se dispone a explorar sonoridades ingrávidas que brotan de la faceta más introvertida de su osada visión musical. Cerca del final, algunos efectos electrónicos filtrados por la guitarra insuflan una suave bocanada de mágica extravagancia al asunto. 

‘Suppot Provisoire’, el penúltimo tema del álbum, se encarga de retornar y capitalizar el aspecto deconstructivo que ha sido ciertamente prioritario en las dinámicas generales del ensamble. La guitarra es ahora la figura preponderante en la tentativa edificación de este viaje musical: Delville hace lucir toda su garra en este momento de lucimiento particular. En fin, el broche del repertorio llega de la mano de ‘Erased Evidence’, pieza diseñada para establecer una cruza y una síntesis entre las facetas más etéreas y los artilugios más densos que se han exhibido en varios pasajes del repertorio precedente. Las espartanamente sobrias notas de piano establecen un efectivo contraste frente a los pulidamente ornamentados solos de los vientos y, más adelante, frente a los extravagantemente neuróticos fraseos de la guitarra que salen al frente en las instancias finales. Un broche de oro para un disco que bien podría haber servido de fondo para un paseo por diferentes lugares, a través del atardecer y la noche, llenos de abundantes secretos latentes que oscilan entre la inescrutabilidad y el misticismo; un cénit final que redondea los factores más electrizantes de este recuento de misteriosos paisajes nocturnos. La verdad es que la ECLECTIC MAYBE BAND se ha lucido a lo grande con el ingenio y la sofisticada inteligencia estética que ha invertido a lo largo y ancho del repertorio de “The Blind Night Watchers’ Mysterious Landscapes”, uno de los discos más osados del año 2018 dentro de las simultáneas esferas del jazz vanguardista y la vertiente posmoderna de la viviente tradición progresiva. - AUTOPOIETICIAN

 

 

 

Pod pojmenováním The Eclectic Maybe Band, jehož album The Blind Night Watchers´ Mysterious Lanscapes, nahrané 2. října 2016 v Dé Studiu (v belgickém Asse), se od prvních tónů vzedme s rockovou spontaneitou, si asi stěží něco vybavíte. A možná vám stejně tak mnoho nenapoví, když uvedu, že v obsazení čteme jména flétnisty a tenorsaxofonisty Rolanda Bineta, sopránsaxofonisty, hráče na doudouk a elektronika Joeho Highama, Michela Delvilla s elektrickou kytarou a Dirka Wachtelaera nad bicími. Snad začne svítat, prozradím-li, že celý projekt nastartovala a promyslela keyboardistka Catherine Smet. Ale určitě se zcela rozjasní, když přiznám, že celek obohatil, prozřejmil, rozaranžoval a promixoval basista a samplerista Guy Segers, známý především z legendárních Univers Zero. Všech devět atmosférických zastavení však vzešlo s kolektivní spontánností přímo ve studiu a mají na něm podíl i ostatní hudebníci.

Vstupní Pluie Étanche naznačí, co nás čeká. Hladina skladby se rozšátrávaně, rozšumlovaně a prozvoňovaně vzedme s třaskavým klavírem a rozedmutými perkusemi, šálivostní propátrávání je nabíjivostně rozvíjeno, zauzlováváno a výtryskněno do potýkavostního důsažnění, vše se vznáší, vybuchuje a rozcupovává. Manipulation en Absence d´Action sice z virválu ustupuje, je spíše nehonimírsky čečetkové, záložňovaně provzdyšné a rozehrávaně propustné, celek připomíná spíše manipulativní obhajobost a vyhlíží jako napevno napsaný, rozplétá se však a rozjařuje, jak jeden hudebník reaguje na druhého ve vteřinových propleteních, a tak roztěkává děj, i tady však nakonec dojde k provýrazněné zteči do pletencové výbušnosti. S otevíravým namátkováním naopak nadusává Gradual Assistance, prodírá se do záskočného, ba úskočného skicování, rozbrušovaně bouřliváckého i náskočně sprškového a rozklinkává se do dvojí roviny, vzájemně na sebe téměř nalinýrovaně reagující: jedna rovina je spíše nahicovávaně zádušní, ta druhá však směřuje do vysmršťovaného valibuctví. Podobně vzájemnostní antidialogizování, rozstřelnostně rozvíjené, najdeme i v Seconde Permission Secrete. Vše je tu rozběsňovaně letmé, úsečnostní, proškrcované, paběrkované a vedle toho rychlopalně rachotivé a zákrutně rozběsňované. Tato souvislostní nápaditost, mžitkově spádná, probíhá s bezzastávkovou kosivostí, je protřelostně vzryvná i propadně úryvková, až šejdířsky úhybná. Dštění, proornamentalizované do záskučnosti a vřískavosti, charakterizuje následující E-Forks and Ornaments. Je náplavně zpodrobňovaná a výtřasně zpokořovaná, vzrušeně rozrušovaná a až samohybně rozpohybovaná. Jako by se muzikanti vsadili, kdo z nich víc přidá do řádivé skočdopolnosti, kdo bude střemhlavě poskočnější. Nic se tu nepozastavuje, všechno se neustále vyřicuje, kupodivu však není zanedbáno ani melodizování, probíhající nad perkusivním prohlubňováním. Zároveň však vnímám, jak hudebníky (včetně flétnisty) svádí na(d)sazená rozbrojná výpalnost až k záskučné blamážovosti (což v tomto případě nepojímám ani trochu pejorativně). S naporcovanou zahrávavostí se vnutí Gobsmacked Distraction, rozhejbluje se do hamižné hemživosti a opojivě spletité rozkouskovanosti; její nástrojová protimluvnost se propojí do překvapivé rozvratnosti, plné nenasytného nadsazování a řádivého proklubování. Když dění vyjíždivě vyšátrá do nadržené a zároveň výdržné horempádnosti, plné proskočnění, dávají muzikanti do banku celou hotovost, je to hop nebo trop, a nezbývá, než celou záležitost rozkřižovatkovat a rozplužnit s výbojkami různotvárných spojení. Hidden Wave Variation, zaujímající na albu nejvíce místa (téměř třináct minut), prokolesní basa a prochvěje duduk do vemlouvavého prožehování, které se jeví jako plně zážitkové i prožitkové, avšak znepokojivě rozšumělý podklad s neevropskou příchutí dochází do mrskutostní záskočnosti, nutkavé a zároveň projařovaně rojné, zprvu zábojně zrepetitivňované, posléze rozdmýchavě odklepávané. S promrskávanou náhalností nastoupí Suppot Provisoire, ale rozšmodrchá ji, rozpřevratní, a tudíž i rozzávratní. Hatmatilková nájezdnost se násypně rozeskuční do mysteriózního prodychtění, pozastavivého i utíkavě utečeneckého, výsledným dojmem tu však je ústřelnost. Závěrečná Erased Evidence se probrouzdává nad zátkovými bicími a roztrojní se do návalného vytřibování, její nadlétavá melodičnost je zakotvována trojčením rytmických průsmyků a průrev, zavlnivě se ukojuje v hromadivém punktování, jež zapotichlí a rozpřemítá klavír s basou. Nicméně – to věčné zápolení protikladů! – samotné zakončení se zhoupne do vzrušivostního chvatnění a rozvírněného záchvatnění. Ale vlastně celé album je plné průtočné útočnosti a rozvíjené rozvířenosti – až po náhlý sesuv Vesuvu (jak jinak to pojmenovat?), který vše definitivně uzavře. Jak vidno, Segers vše zaranžoval do posledního puntíku a Martin Archer oprávněně označil CD jako „velkou improvizovanou rockovou hudbu s břesknými kytarami, ledově chladným klavírem, mysteriózními flétnami a saxy, vyostřenými perkusemi a podzemní basou“. - ZDENEK SLABY. HISVOICE