52CD - Martin Archer & Bo Meson - Echoic Enchantment - CD plus download

Where a good deal of Archer’s releases have showcased his skills / interests in jazz, big bands, vocal groups and electronic music, this one deserves to be called a serious composition, and has many viable correspondences with Stockhausen’s oeuvre. If there’s any doubt that Martin Archer is one of the more important and generally overlooked talents working in contemporary music in the UK, this release should be provided as Exhibit A at the annual courtroom trials that decide these things. If there were indeed such a legal agency, there’s a waiting list of cultural crimes that prevents progress on serious matters such as this.

I’d describe Echoic Enchantment as a wispy and sprightly percussion-heavy mood piece – slow to start, but once underway it dances with a grace which few 20th-century compositions can match, mainly because they’re all too often laden down with ponderous ideas from the self-important composer, then further hindered by a conductor who thinks he understands the work (but doesn’t), and an orchestra / choir who only care about getting paid. And then they get badly recorded too. Archer is fortunate enough to only work with friends and trusted colleagues, a rapport and relationship he’s spent many years of hard (and joyous) toil building up. When it comes to production of unusual scores like this, it’s paid off handsomely. Four percussionists, four voices (among them Julie Archer, who’s appeared on many recent Archer albums); three string players, a prepared piano, and the bass of old friend Simon H. Fell. A chamber ensemble of talented players, on top of which Archer adds his clarinet, organ, glockenspiel and live electronics. A strong, wiry sound, but also capable of supplying the grace and skill needed for this work, which has some quicksilver-fast changes and runs that you’d normally require from jazz musicians.

The work is based around Bo Meson’s poetry. He’s not only a poet, but a “metaphysician”, who leads his own improvising ensemble named after himself, plus a performance poetry group called O.D.D. He likes to flaunt convention with his contradictory ideas. In the press release he describes the “rain” theme that underpins Echoic Enchantment, and although it’s got something to do with an art installation project called The Rain Room created by Random International, Meson quickly loses me with his abstruse sentence construction and super-intellectual ideas. No matter, because Archer has been inspired. Archer wanted to build a music arrangement for Meson’s work, but it grew into something bigger than he originally thought it would, and while Meson’s text is present and correct, it’s only one aspect of this large-scale instrumental work, which is a mix of droning atonal strings, pattering percussion and overlapping voices, which plays for one hour continuously and is broken up into index points just for convenience.

Archer describes the structure of the composition in the sleeve notes; it’s something about a tight integration of percussion and voice, allowing him to add instrumental parts in what he calls a “palindromic” form; further elaborations about the construction follow. I am persuaded that these unconventional approaches to classical composition would have pleased Stockhausen no end; Archer’s primary thought is about practical, physical placement of the instruments and the musicians, before it comes to scoring. He’s said that the idea was “move away from jazz or rock genres to make a work whose format is contemporary classical,” with this release, but adds that he has produced and mastered it “as if it were a rock album”. It’s an astonishing and unusual triumph; even the cover is good, and harks back to 2008’s In Stereo Gravity to some degree. From 18th August 2015. – ED PINSENT, SOUND PROJECTOR 

Visualised as a modern classical piece but sonically recorded as a rock album, “Echoic Enchantment” is a 56 minute piece composed by Martin Archer (Music) and Bo Meson (words), with both men contributing to the performance. Using strings, prepared piano, electronic treatments, percussion, double bass, organ and glockenspiel, the music has a vast and sprawling nature, the opening sections allowing the bass to build the tension until droning strings and percussion solidify the musical landscape allowing the words to dance between the notes. With some instrumentation based on loose structure and other improvised there is a delightful balance between flow and discord, the music having an vitality  and tension that lifts it from Minimalism into more Avant Garde territory suggesting the kind of music early Tangerine Dream would have made had they been an orchestra. With the words sparsely scattered throughout the piece it is the music that pulls you in, engaging, sometimes challenging, always interesting and fans of Cage, Stravinsky, free jazz or the music of Henry Cow and Slapp Happy may find much to enjoy. - PTOLOMAIC TERRASCOPE ONLINE 

Bo Meson ist ein britischer Stimmkünstler, der in seinen Werken vornehmlich allerlei Text zu Gehör bringt, musikalisch begleitet oft (aber nicht immer) von seiner Formation Meson. Das Ergebnis sind Mischwerke aus Poetik, Metaphysik, Elektronik und improvisiertem Klang, ein klein wenig vielleicht vergleichbar mit den Hervorbringungen von Joseph Smalkowski alias Copernicus(allerdings deutlich weniger exaltiert). Irgendwann zu Beginn des zweiten Jahrzehnts des neuen Jahrtausends wurde Martin Archer (Multiinstrumentalist, Komponist und Klangkünstler) auf Meson aufmerksam und man beschloss ein gemeinsames Album herzustellen. “Echoic Enchantment” war im Frühjahr 2015 vollendet und wurde wenig später auf Archers Discus-Label veröffentlicht.

“Echoic Enchantment“ war offenbar ursprünglich eine Textkunstwerk Mesons, welches von einer Formation O.D.D. (wohl auch ein Projekt Mesons) aufgeführt wurde. Davon beeindruckt entschied Archer das Stück in Ton zu setzten und daraus eine eigene musikalische Kreation zu schaffen. Das Ergebnis ist nun auf “Echoic Enchantment“ zu hören. Das Stück fließt als durchgehende, gut 55 Minuten lange Suite dahin, wurde aber ansteuerbar in 10 titellose Teile geteilt.

Wer hier nun einen expressiven, mit Musik unterlegten Gedichtvortrag a la Pholas Daktylus (siehe "Concerto Delle Menti") erwartet, der liegt falsch. Es sind erstaunlich selten Stimmen zu hören und wenn sie erklingen, tragen sie eher emotionslos ihren Text vor. Eher handelt es sich bei “Echoic Enchantment“ um ein großangelegtes Musikstück, vorgetragen von einem gar nicht so kleinen Ensemble, in das ab und zu rezitierende menschliche Lautäußerungen eingewoben wurden. Worum es in textlicher Hinsicht geht? Schwer zu sagen. Eher handelt sich um Fragmente von Text, die zudem über- und durcheinander gemischt wurden. Es ist daher nicht wirklich einfach dem Ganzen einen Sinn zu entnehmen (es geht wohl um Regen und Türen), der aber vermutlich durchaus vorhanden ist. Da der Rezensent kein Texthörer ist, sieht er aber die Stimmen eher als weiteren Klang an, der die Musik durchaus gewinnbringend bereichert.

Im Zentrum der langen Komposition stehen aber die vier Perkussionisten, dann recht prominent Kontrabass (oft gestrichen), Piano und das Streichtrio. Dazu kommen allerlei Füll- und Hintergrundklänge bzw. Effekte von Orgel und Elektronik und bisweilen Archers Klarinette. “Echoic Enchantment“ wirkt (oder ist) daher (wie) ein zeitgenössisches, eher dissonantes Ensemblestück, ein sich Genrezuweisungen weitestgehend verweigerndes Werk, das aber sehr abwechslungsreich, druckvoll, dicht und dynamisch aus den Boxen kommt. Archer dazu: “My idea has been to make a work whose format is contemporary classical, but produced sonically as if it were a rock album“.

Auch wenn die meisten musikkonsumierenden Zeitgenossen hier wenig Rock hören werden, ist doch eher der Rockhörer, genauer der Proghörer, noch genauer der Avantproghörer das Ziel dieser Musik. Klassikpuristen werden ob des Schlagzeugs und der Elektronikverfremdungen wohl eher die Nase rümpfen. Daher sei dieses beeindruckende Gemenge an Spuren von Jazz und Rock, schräger Kammermusik und freierem Klangbasteln musikalischen Grenzgängern und Abenteurern empfohlen, die ansonsten auch gerne Progressiv-Elektronisches und angeschrägten Avantrock konsumieren, oder Vermischungen von beidem. - ACHIM BREILING, BABYBLAUE SEITE

Celý opus hned zpočátku zabasovaně vyvěrá s prodíravostí jakoby z hlubin věků s povzdálenými výmyky prazvuků do momentů hlubinného napětí, tu stoupajícího, tu zase zadržovaného, s občasnými přípodotky humpoláčtění. Smyčce se proderou do změtivosti vlání s v souvpadu s perkusemi docilují obhloučněné rozhudebnostnění, vřavné změtení a žárovění s příměsemi zvukolamů. Na dráždivostní vokalizování zareagují perkusisti s úskočnou varovností, ale to už jsme v proudu celkové odhalivosti jednotlivých etap, a tím tudíž uprostřed probrouzdávaní, zahlíživě prokluzovaného postupně všemi nástroji v návalné záhalnosti, zatumlovávaného i odbíjivého. Ty nástroje se vyrojují porůznu, zaúčinkují, pozmizí, poligotávají, odvrčovaně se vzdýmají (basa), po proligotňující zámlčivosti dochází k dalšímu brumlavému řešetnění, vejravému mihotání, nástražnému verbířství, přičemž se do průzoru zanástrojnění prosoukají rojčivě třeskutné roje, výbojivé a s prolongacemi mezisouher.

Jde o neustálou oscilaci všech se všemi, hlasy dotvrzují základní znění skladby a její posuny, nediskutují, hovoří každý sám za sebe, takže dochází k těkavé a zpytavé „babylonizaci“, a k nim se právě hodí rubavé třeskutnění nástrojů, posunčinujících v přískocích. Hudebníci se neodříkají ani rozpojivostního zřicování, poděsnostního rojčení či zavídrholcovaného protažmování a celek doplyne i do elegizující chórnosti. Archer zcela samozřejmě vlíná do celku, kde každý z jeho kolegů přidá svůj zvukový trs, zaobaluje je, což mu klavír ochotně zakladívkovává; nic se tu neděje překotně, jde o přebíravé probírání, poněkud soumračně laděné, o zhybněné rumpálnění, propírané omotávání, propasírovávané nivočení a sesbírané skrumážnění, la(hod)nění i (dis)plastičtění. Řečeno jedním výrazem: nejde o znění, nýbrž o zaznívání, naplněné poodmlkováním i náhlostněním. Dovyprávění nakonec vplyne do důrazného zmatení s jakousi neprchlivostní pršlivostí. A tato charakteristika je pouze pokusem o vyslovení základních stavebních posunů skladby. Spojte si je v jeden celek a nechte se unášet všemi průpletovými průlety Echoic Enchantment. Martin Archer dnes skutečně náleží k nejneobvyklejším průzkumníkům hudby, které říkáme jiná. Jak by tedy nestál za pozornost? - PETR FERENC, HISVOICE